Miroslav PALEČEK - „JEŽKÁRNY“

O mém snu natočit písničky Osvobozeného divadla mluvím více než 15 let, a v poslední době jsem si začal připadat opravdu jako baron Prášil - jen samé řeči, ale skutek utek!
Mohl jsem sice dávno písničky nahrát jen tak sám s kytarou a vydat je ve vlastní režii, ale pořád ve mně hlodal červíček pochybnosti. Vlastně jsem stále čekal od někoho na něco - jakoby na posvěcení mého troufalého nápadu.
Všechno ale má svůj čas a věci se daly do pohybu až tehdy, když na moji nabídku kývla nejvýznamnější česká gramofonová firma a hudební vydavatelství SUPRAPHON.
Díky!

Písničky Osvobozeného divadla a pány Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka jsem objevil coby zvídavé dítko poprvé ve zpěvníčku mého staršího bratra Venouška někdy kolem r. 1954.
Díky brácho!

Byl to tenkrát pro mě šok, něco jako blesk z čistého nebe, a okamžitě jsem propadnul kouzlu jejich neotřelých slov, humoru, melodické rozkošatosti a hravosti.
Z rozhlasu po drátě, který byl v té době nedílnou součástí drtivé většiny domácností, bylo tenkrát možno slyšet pouze budovatelské písně, orchestrální skladby, Alexandrovce nebo řízné pochody z oslav 1.máje.
Po čase občas i Rudolfa Cortéze, Richarda Adama, orchestr Karla Vlacha a Gustava Broma, vokální sbor Lubomíra Pánka, sestry Allanovy, Jarmilu Veselou, Karla Dubu, Yvettu Simonovou a Milana Chladila, později Josefa Zímu, a pak konečně i Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra, Waldemara Matušku, Evu Pilarovou, Karla Gotta a celou slavnou plejádu začínajícího SEMAFORU.

Ale tenkrát v padesátých letech mě uhranuly právě „Ježkárny“, které jsem slýchával hlavně u táborových ohňů, kde se zpívaly pořád dokola a dokola, s radostí a nadějí, byť ve zjednodušené formě a většinou pouze na 3-4 akordy.
Atmosféra „Tmavomodrého světa“, „Klobouku ve křoví“, vizionářské „Civilizace“, bajky „Ezop a brabenec“ atp., byla pro mě natolik fascinující, že mě do dneška neopustila a zůstává stále hluboko pod kůží.
Nechť je pro vás důkazem dávná vzpomínka na přehlídku Státní tvořivosti mládeže, které jsem se v padesátých letech nadšeně zúčastnil. Odehrávala se ve velkém sále na Žižkově ve Štítného ulici, kde v současné době exceluje divadlo Járy Cimrmana, a líp by to snad ani sám Mistr nenapsal.
Zkuste si to spolu se mnou představit.

Ztemnělé hlediště, v něm utajená porota, osvětlené jeviště, boďák - a v něm já - poprvé na prknech, která prý znamenají svět!
Nesmělá úklona … Miroslav Paleček – žák třídy 6.A - Cimburkova ulice – Žižkov
Jiří Voskovec/Jan Werich/Jaroslav Ježek – „Hej pane králi“.

Před zkoprnělou porotou (nejspíš nad výběrem mého repertoáru) jsem pak zazpíval a‘capela bez zaváhání celou píseň, uklonil se a odešel do zákulisí. Diplom alespoň za účast za mé první živé vystoupení na divadle doposud stále marně hledám.

Čas oponou trhnul, přišel rok 1968 a příznivý osud nás spolu s Michaelem Janíkem zavál z Karlova mostu až na scénu divadla SEMAFOR do party kolem Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, kde jsme se pak počátkem r. 1973 potkali mimo jiné i s Petrem Nárožným. Tento hodný a důvěřivý člověk mi tenkrát v dobré víře zapůjčil 4 zpěvníčky Jaroslava Ježka v úpravě pro zpěv a kytaru, které jsem mu nevracel a nevracel - tak dlouho, až při našem setkání začátkem r. 2014 rezignoval a zpěvníčky mi po víc jak čtyřiceti letech daroval.
Díky Petře!

Naučit se zvládnout a zazpívat, byť třeba jen pro sebe „Tmavomodrý svět“ nebo „Svět naruby“ téměř bez chyby se mi možná podařilo jakž takž až po ½ roce, a to mě v tom ještě hodně podporoval režisér Vladimír „Svíťa“ Svitáček i Pavel Bobek, pro které byla firma V+W+J něco jako Bible, a já jako neznaboh jsem na jejich víru okamžitě bez váhání konvertoval.
Texty JEŽKÁREN do vás vlezou vpravdě od hlavy až do paty, znovu vás uchvátí bohatá harmonie a nadčasovost textů, potěší brilantní práce s češtinou, sranda, překvapí pointa nebo nějaké to ponaučení. Pro mě jsou vlastně V+W+J první čeští písničkáři, kteří dokázali sdělit přesně to, co diváci i posluchači chtěli slyšet, a ti to na oplátku zase beze zbytku přijali. Hráli si s češtinou jako malé děti, vymýšleli nová slova a ohromně se přitom bavili – „teděk“ podle vzoru „dnešek“ jak říkávali s oblibou oba pánové, „nabatá“ místo „napjatá“ v písni „Kat a blázen“, „srandovno“, „hovadnost“ atp., to vše se zrodilo z jejich totálního propadnutí kultu dadaismu a absurdnu. Libovali si v podobenství, využívali mythologii, ale hlavně - čerpali ze svého vzdělání.

Cesta k finální podobě písní byla dlouhá, chvílemi i trnitá, ale nahrát je jen v té nejsyrovější podobě tak, jak je prezentuji už dlouho na svých vystoupeních, se mi zdálo hned odpočátku docela málo.
Následovaly pokusy zaranžovat je pro malou kapelu, ale výsledek byl vpravdě žalostný. Z písniček se vytratila lehkost, svěžest, pomyslný štafetový kolík i putovní laťka, kterou svým přirozeným projevem Jiří Voskovec a Jan Werich nasadili opravdu hodně vysoko.

Kdyby se jednalo jen o moji vlastní tvorbu, o moje písničkářské pokusy a omyly, čert to vem! Teď jsem si ale dovolil sáhnout do zlatého fondu archivu ryzího českého písničkářství, a to už je sama o sobě velikánská výzva a zodpovědnost, a setsakramentsky ještě větší balvan k tomu!
Plním si tím ale i jeden ze svých životních snů a chci dotlačit ten svůj balvan až na vrchol kopce – i když - jak pravil klasik Jiří Voskovec ve své slavné eseji o Sisyfovi – „Sisyfova muka jsou vzorem lidského utrpení“.
Pokorně jsem se tedy vrátil i díky radám mých kamarádů a kolegů velkým obloukem zpět na začátek. Zatímco jiní šli cestou velkého zvuku, velkého hlasu a velkých aranžmá, já hledal cestu prostší a šel rovnou za písničkou.
Skromné výrazové prostředky+ silné sdělení = návrat k jednoduchosti.

Stejně jako při živém hraní zůstává stěžejní kytara i hlas a naštěstí mi víc než vydatnou podporu ve všech směrech a ve všech nahrávkách dodal kamarád, všestranný, citlivý muzikant plný nápadů, supervisor, občas i nutný dráb, ale hlavně mistr všech strunných nástrojů - Pavel Fořt.
Díky Pavle!

V neposlední řadě děkuji i Štěpánu Kojanovi, frontmanu skupiny KEKS, v jehož venkovském studiu „STROUHA“ poblíž jeho zvířecí farmy jsme písničky nahrávali.
Díky Štěpo!

Chtěl jsem díky akustickým kytarám a netradičním nástrojům jako je pila, imitace džeztrubky troubením koutkem úst a vůbec celkovým pojetím docílit, aby měly „Ježkárny“ hodně blízko k podupávání si nohou do taktu a ke společnému pozpěvování si ať už třeba nahlas, nebo alespoň třeba jenom v duchu.
Snažil jsem se přístupem, zpracováním a interpretací zachovat písničkám jejich pel, hravost i přirozenost, a představit je tak v dnešní době v současnější písničkářské podobě.
Pokud se mi to jen zčásti podařilo, netlačil jsem ten svůj balvan do kopce zas tak úplně nadarmo.
Přeji hezký poslech a pohodu nejen v duši.

Váš Miroslav Paleček

listopad 2014